Je o mně známo, že když sudí pískne, přepnu na jiný režim, směje se plzeňský Šindelář

Soupeři ho nenávidí, rozhodčími zase často trestají, ale pro svůj tým je Jakub Šindelář nepostradatelný hráč. V barvách plzeňského Talentu kroutí už devátou sezonu, déle je v týmu jen jeho nerozlučný parťák Petr Vinkelhöfer.

„Nevěřil jsem tomu, že v extralize vydržím sezonu,“ vzpomíná Jakub Šindelář, jenž v listopadu oslaví 32. narozeniny, na rok 2009, kdy přicházel ze Slavie VŠ Plzeň ještě do tehdejší Lokomotivy. 
Na její lavičce seděl legendární trenér Vladimír Haber a pivota hrál Martin Šetlík. „Seděl jsem za ním a učil se,“ pokračuje Šindelář. Hru týmu tehdy dirigoval Roman Bečvář, momentálně hráč německých Drážďan, na pravé spojce byl další reprezentant Petr Linhart. Někteří současní lídři, třeba i Michal Tonar mladší, hráli ještě za dorost.

Vzpomenete si ještě na tu dobu? 
Jasně, i když už to za rok bude deset let. Postupem času jsem dostával stále více prostoru...

A taky jste se přeškolil z ostré spojky na pivota. To byl nápad tehdejšího asistenta a bývalého vynikajícího pivota Martina Šetlíka?
Ani ne, už za trenéra Habra jsem byl využívaný hlavně v obraně. No a postupně se ze mě stal pivot.

A na novém postu jste to dotáhl až do reprezentace. To vás asi tehdy nenapadlo, že?
Vždyť já jsem ani nevěřil, že vydržím sezonu v extralize. Natož, abych se prosadil do reprezentace. Byla to příjemná zkušenost, i když bylo časově náročné skloubit hraní v klubu, reprezentaci a ještě zaměstnání. Veškerý volný čas jsem trávil s nároďákem. 

Byl to vrchol vaší kariéry nebo stavíte výš tituly s Plzní?
Obojí stavím velmi vysoko a vážím si toho, i když v reprezentaci se mně nepovedlo předvést to nejlepší, co si myslím, že ve mně je. Tituly byly nádherné, v Plzni se na ně dlouho čekalo. Vždycky, když něco vyhrajete, je to parádní pocit.

Sám jste zmínil, že máte i civilní zaměstnání. Je těžké skloubit ho s vrcholovým sportem?
Od té doby, co máme dcerku (3,5 roku), jsem rád za každou volnou chvilku, co můžu strávit s rodinou. A díky tomu, že mám hodně tolerantní manželku, můžu hrát i házenou na extraligové úrovni.

Asi vám i dcerka ideálně pomáhá odreagovat se od házené. Nebo se pletu?
Je to tak, člověk vypne a všechny starosti hodí za hlavu. I když teď už i ona začala chodit na házenou, učí se základy, takže se snažím jezdit s ní na tréninky. Když to jde, chodí s manželkou, i na moje zápasy. Házená ji zatím baví.

Vnímáte na hřišti, že máte svoje holky v hledišti?
O mně je známo, že jakmile se pískne, přepínám do zápasového režimu. Nevnímám moc věcí okolo, ale je příjemné vědět, že mám rodinu v hledišti.

Je o vás také známo, že jste správcem klubové kasy. Jak jste se k tomu dostal?
Už si to ani přesně nepamatuju. Ale vím, že jsem ji přebíral po Kingovi (Lukáš Král – pozn. aut.). Už to bude nějakých šest let.

Kdo do ní nejčastěji přispívá?
To je různé, každou chvíli perlí někdo jiný. Momentálně jsou to asi ti nejmladší kluci. Mají na starosti rozlišováky, a když je někde zapomenou, počítá se každý kus, včetně igelitky. Takže se jim to někdy prodraží. (úsměv)

A co vy osobně. Kdy jste platil největší sumu?
Když jsem v jedné hale zapomněl tašku se všemi věcmi, to byla pořádná rána. Ale třeba od této sezony máme anketu o Hráče měsíce a v září jsem hlasování na Facebooku vyhrál já. Za to jsem zaplatil taky dost.

Abychom uzavřeli tu klubovou pokladu. Zaujal mi tam jeden poplatek – marťan – můžete nějak přiblížit, o co přesně jde?
Když někdo udělá nějakou blbost nebo řekne úplný nesmysl. Zbytek mančaftu musí odsouhlasit, že je to mimo…

Teď zpátky k házené. Dvakrát po sobě jste byli v extralize druzí, nebylo to málo po třech titulech v řadě?
Jasně, že jo, každý chce vyhrávat. I když i druhé místo bereme. Mančaft je tady každý rok postavený na boj o příčky nejvyšší, ale extraliga se v posledních letech dost vyrovnala. Je to i o štěstí nebo o zranění. V Plzni ale bude vždycky snaha urvat titul nebo aspoň hrát finále.

Letos se mi váš tým zdá možná ještě silnější než v minulé sezoně. Souhlasíte?
Takhle úplně se to říct nedá, je tady hodně nových kluků a ti si musí zvyknout na jiný režim. Ten mančaft si pořád ještě sedá, ale jsme na dobré cestě. 

Berete i tohle jako úkol pro vás starší?
Určitě bychom jim měli pomoct s adaptací tady. A jestli to zvládáme? Snažíme se. (úsměv) Nikdy nebyl žádný problém, aby někdo zapadl do týmu.

Máte při tom zápřahu i čas i na nějaké koníčky?
Občas se nám s manželkou poštěstí zajít na golf, když nám někdo pohlídá malou. V zimě se jí chystáme dát do lyžařské školky, tak se snad občas sklouzneme i my, i když já bych moc lyžovat neměl.

Co ukázaly pohárové zápasy v rumunské Konstantě?
Je zapotřebí je hrát, potkáme tam výrazně kvalitnější mančafty než v extralize. Pro každého je to dobrá konfrontace. Vidíme, co je potřeba zlepšovat. Chtělo by to hrát častěji, abychom tempo udrželi celý zápas.

Autor: Zdeněk Soukup