Házenou řeší dnes a denně. U snídaní, obědů i večeří. Tak žijí Mazurovi

Mazurovi si už život bez házené nedovedou představit. Tomuto sportu podřizují rodinné oslavy i dovolené. Zatímco otec Petr dělá vedoucího družstva Pepino SKP Frýdek-Místek, jeho synové Matěj a Vojtěch patří k základním stavebním kamenům dorosteneckých družstev. Navíc starší Matěj je už druhým rokem součástí také mužského extraligového týmu. 

Petr Mazur dělá vedoucího družstva u hlavního týmu Pepino SKP Frýdek-Místek a přitom ještě pomáhá při trénování starších dorostenců. Jeho starší syn Matěj je sice věkem ještě dorostenec, ale druhým rokem je už součástí také extraligového mužského výběru Frýdku-Místku. A aby toho nebylo málo, házenou hraje i mladší syn Vojtěch, který věkově patří do mladšího dorostu.

„U nás se jezdí na dovolenou podle házené. Rodinné oslavy se plánují podle házené. U nás se prostě řeší jen házená. Na začátku sezóny si do diářů a domácích kalendářů zapíšeme zápasy a pak se tomu vše podřizuje,“ popisuje Petr Mazur. Házená se tak u Mazurových řeší dnes a denně. U snídaní, obědů i večeří. V případě, že se doma všichni sejdou.

„Je to dost složité, protože bojujeme na několika frontách. U mě je to hlavně extraliga dospělých a starší dorost. Matěj to má zrovna tak, a ještě někdy hrává za béčko. Vojta hraje za mladší dorost a ještě hostuje v Ostravě,“ přibližuje Petr Mazur s tím, že házená tak hraje v rodině prim od poloviny července do poloviny června. „O házené se bavíme všichni včetně manželky. Za ty roky je už celkem zdatná házenkářka, i když někdy už práskne do stolu a má toho dost. Třeba, když chce jít do kina nebo divadla a já nemůžu,“ říká Petr Mazur.

Každý je typově jiný. Sourozenci si jednou možná zahrají i spolu

Vzhledem k tomu, že je mezi oběma bratry větší věkový rozdíl, v mládežnických kategoriích spolu nikdy nehráli. Letos by už sice mladší Vojtěch mohl začít nastupovat i za starší dorostence, ale podle Petra Mazura to moc pravděpodobné není.

„Pravděpodobnější bude, že si spolu zahrají až v mužích, jelikož Matěj je spojka a Vojtěch pivot. Sami sobě si nedělají konkurenci a mohli by se objevit na hřišti společně. Pokud by to bylo v extralize, tak bych se vůbec nezlobil,“ usmívá se Petr Mazur s tím, že mezi oběma mladými hráči jsou rozdíly. „Matěj to má dané od přírody, Vojtěch si to vše vybojoval svou zarputilostí a podle mě má jako pivot budoucnost. Dovedl bych si je představit hrát spolu, Matěj není sobec a umí uvolnit hráče, tudíž by z toho mohl Vojtěch v pivotu profitovat,“ míní otec sourozenců.

A co si o možnosti zahrát spolu v jednom týmu myslí oba bratři? Starší Matěj tvrdí, že by si se svým mladším bratrem jednou rád zahrál. Věří v to i mladší Vojtěch, byť je mu jasné, že to v blízké době určitě nebude.

„Momentálně studuji prvním rokem na Jazykovém gymnáziu Pavla Tigrida v Ostravě-Porubě, takže mě na devadesát procent čeká následně ještě studium na vysoké škole. Otázka je, jestli pak budu zvládat házenou a školu zároveň. Už teď mám totiž tolik studijních povinností, že nestíhám všechny tréninky,“ upozorňuje Vojtěch Mazur, podle kterého je v porovnání s Matějem na hřišti úplně jiný. „Matěj mi jako spojka přijde velice nervózní a někdy se dokonce i bojí vystřelit. Já jako pivot jsem povahově více dravý. Když se dostanu k míči, snažím se vstřelit gól nebo alespoň vybojovat sedmimetrový hod nebo dvouminutové vyloučení pro soupeře,“ popisuje.

Otec spíše kritizuje než chválí. Sourozenci jsou za jeho rady rádi

Sourozenci se shodují v tom, že se jim jejich otec snažil odmala co nejvíce radit jako bývalý hráč. U mladšího Vojtěcha to přitom zprvu vůbec nevypadalo na to, že bude hrát házenou. „Jako malý jsem moc k házené nesměřoval. Rodičům ze začátku stačilo, že házenou hraje aspoň jeden ze synů. Při nástupu do první třídy jsem začal dělat gymnastiku, se kterou jsem po dvou letech skončil. O házené jsem vůbec nepřemýšlel. V prvních letech na základní škole jsem nepatřil zrovna mezi sportovně nadané děti,“ přiznává Vojtěch Mazur, který si dodnes vzpomíná na to, proč s házenou začal. „Matěj měl jako zkušený hráč několik párů házenkářských bot do roka. Jako mladší bratr jsem chtěl mít vždycky to, co on. Jednoho dne mi otec řekl, že jestli chci mít tak často nové tenisky jako Matěj, musím začít hrát házenou. Jako desetileté dítě, které chce mít všechno, jsem pochopitelně souhlasil,“ směje se mladší ze sourozenců a zdůrazňuje, že je rád za to, jak mu otec pomáhá v tom, aby se v házené stále zlepšoval. „V začátcích mi pomohl hlavně v tom, když mi radil ohledně techniky s míčem. Ukazoval mi, jak mám balon správně chytit, jak mám driblovat. Dneska mi zase radí, když u nás házená běží v televizi nebo na monitoru některého z počítačů. Slýchám od něj, abych se díval, jak pivot chytá míč do jedné ruky nebo abych si všiml toho, jak si dělá prostor,“ přibližuje Vojtěch.

Matěji jako spojce zase vždycky otec radil, co má kdy udělat, jak vystřelit, jak bránit či jak udělat kličku. „Pomáhal mi nejen v začátcích. Pořád mi radí, sice jsem k němu někdy zlý, protože si myslím, že to nešlo udělat jinak, ale nakonec vím, že má pravdu,“ přiznává Matěj Mazur. „V začátcích mi pomohl hodně, byť hrával na spojce a já jsem hrával do starších žaků na křídle, takže to bylo těžké mi pomoct. Ale když mi pomohl, tak jsem to udělal a padla z toho branka nebo jsem ubránil soupeře,“ popisuje Matěj. „Nedávám mu to sice najevo, ale jsem rád, že mi nyní pomáhá. Myslím si, že je samozřejmé, že mě k házené vedl odmala. Vždyť poprvé jsem byl na házené už ve svých třech měsících, a sice v zaplněné víceúčelové sportovní hale. Mamka mi říkala, že na zápase bylo šest tisíc lidí, ohromný hluk, ale stejně jsem utkání celé prospal,“ směje se.

Vzhledem k tomu, že dorostenecká družstva hrávají zápasy po sobě, oba bratři se vzájemně povzbuzují a fandí jeden druhému.

Házená se hodně změnila. Dneska jsou hráči spíše atleti

Když by se měl Petr Mazur ohlédnout zpátky a vrátit se v čase do doby, kdy hrával, házená byla tenkrát hodně jiná. „Házená je dnes rychlejší, dynamičtější a na lavičce sedí více hráčů. Kdysi se střídali do obrany běžně dva až tři hráči. Dneska jsme rádi, že stihneme vystřídat jednoho. Házenkáři jsou více komplexní. Spíše až atleti a pokud umíte dobře bránit a útočit, máte šanci se prosadit i v zahraničí,“ porovnává Petr Mazur současnost s dobou, kdy hrával on. „Jinak si myslím, že naše extraliga v mých dobách byla kvalitnější. Hráči byli určitě lepší než dnes, ale je to jen můj názor. Možná se mýlím a závidím těm mladým, že mohou ještě hrát, kdežto já ze zdravotních důvodů jim můžu už jenom radit anebo kritizovat,“ říká s úsměvem.

A co ještě hlavně chybí jeho staršímu synovi k tomu, aby se začal více prosazovat i mezi dospělými? „U mladých kluků je to hlavně o hlavě. Na tréninku je schopen hrát stejně jako starší, zkušenější muži. Dokonce je i lepší, ale přijde utkání a hlava vystaví stopku. Nevěří si tak, jako v dorostenecké kategorii. Je nervózní a z toho plynou chyby, ale to je v tomto věku normální. Někdo se s tím vyrovná rychle, někomu to trvá déle. Je pořád ještě dorostenec, takže je to v pohodě, nic hrozného se neděje,“ ubezpečuje.

„Extraliga je rychlejší než dorostenecké soutěže a musí tedy rychleji reagovat, jestli má vystřelit, proskočit nebo raději přihrát.“

Každopádně v dorostu patří Matěj Mazur do širšího reprezentačního výběru, takže po této stránce už svého otce předčil. „Jsem moc rád, že mu to takto jde. V žádném případě to není tak, že bych ať už jednomu nebo druhému prošlapával cestičku. Buď na to budou mít a budou hrát v daných družstvech nebo ne,“ podotýká Petr Mazur.

Oba sourozenci se shodují také v tom, že nikdy od nich ani trenéři nečekali automaticky více než od ostatních jenom proto, že jejich otec je bývalý házenkář. Mladší Vojtěch je ale tak trochu vysazený na jistý styl hodnocení jeho výkonů. „Jíž od svých začátků slýchávám od okolí, hlavně od své rodiny, že jsem třeba daný zápas zahrál stejně dobře jako hraje můj bratr. Vždycky když to slyším, tak mě to dokáže naštvat. Nikdy jsem nedokázal pochopit, proč mě vždycky přirovnávali k Matějovi. Je snad nějaké měřítko na jejímž vrcholu je 'stejně dobře jako Matěj'? Od té doby se snažím hrát dobře, aby byli lidé schopni říct 'zahrál si to lépe než Matěj'“ uzavírá mladší ze sourozenecké dvojice.

Autor: Jan Smekal