„Extraliga se za posledních deset let vyrovnala a nastupuje v ní stále více mladíků,“ říká pravé křídlo Dukly Jakub Kastner

Nepočítáme-li brankáře Tomáše Petržalu, je Jakub Kastner ve svých sedmadvaceti letech nejstarším členem kádru pražské Dukly. Pravé křídlo, které nyní kvůli zraněním spoluhráčů nastupuje také na pravé spojce, pamatuje ještě doby, kdy stávající trenérská dvojice Daniel Čurda/Václav Vraný oblékala v extralize dukelský dres. „Tehdy hrálo v dorosteneckém věku stabilně extraligu jen pár kluků, dnes dorostenci nastupují běžně. Nebudeme si nic nalhávat, je to i o penězích. Kluby si nemohou dovolit platit 15 profesionálů,“ myslí si odchovanec Dvora Králové a doufá, že jeho tým dokáže do Vánoc získat ještě extraligový skalp Jičína a přes Nové Veselí postoupí do finále Českého poháru.

Letos uplynulo deset let od chvíle, kdy jste poprvé nastoupil v extralize za A-tým Dukly. V čem se nejvíce liší Jakub Kastner roku 2008 od Jakuba Kastnera roku 2018?

Určitá změna za těch deset let proběhla. Kdysi jsem byl vyjukaný z toho, že mohu vůbec nastoupit v extralize. Poprvé to bylo proti Bystřici pod Hostýnem, v týmu Dukly jsem se tehdy potkal ještě s Václavem Vraným, dnešním asistentem trenéra. Dále tady hrál Jan Stehlík, Petr Brabec ale i Tomáš Petržala, se kterým hraju dosud. V dnešní době už je to o něčem jiném. Z hráčů do pole jsem v týmu nejstarší, takže v zápasech je na mě mnohem více odpovědnosti, což si uvědomuji a rozhodně se jí nezříkám. Ale ve své podstatě jsem se nezměnil, stále chci vyhrávat a předvádět co nejlepší výkony. Tak tomu je dnes a bylo tomu tak i v roce 2008.

A jak se od té doby z vašeho pohledu změnila extraliga?

Extraliga se určitě změnila. Když jsem začínal, tak v ní byla téměř bezkonkurenční Karviná, která se potkávala ve finále se Zubřím, ale vždy se radovala právě ona. Až v roce 2011 se to podařilo přerušit právě nám. Od té doby se nejvyšší soutěž vyrovnala, není jednoho favorita, který by byl předem daný. V lize se také objevuje stále více mladíků, což dříve nebylo. Tehdy hrálo v dorosteneckém věku stabilně extraligu jen pár kluků, dnes dorostenci nastupují běžně. Nebudeme si nic nalhávat, je to i o penězích. Kluby si nemohou dovolit platit 15 profesionálů, takže stále více sázejí na studenty a odchovance.

Do Dukly jste přišel z nyní prvoligového Dvora Králové. Stíháte při extraligovém vytížení sledovat, jak se vašemu mateřskému klubu daří o soutěž níž?

Určitě sleduji výsledky i to, jak si Dvůr Králové vede v tabulce. S některými kluky jsem hrával a jsem s nimi stále v kontaktu. Termínová listina první ligy je ale podobná té extraligové, takže příliš utkání naživo nestihnu. Letos jsem se byl podívat, když Dvůr Králové hrál Český pohár proti extraligovému Brnu. Naopak někteří kluci ze Dvora se občas přijedou podívat do Prahy na naše zápasy a za to jim patří dík.

Dukla letos měla mizerný start do nejvyšší soutěže. Jak Vám bylo, když jste se krčili těsně nad sestupovým pásmem, zatímco vaši hlavní rivalové jako Plzeň či Karviná okupovali přední místa tabulky?

Určitě to nebylo nic příjemného, za těch deset let jsem takovou sezonu nezažil. Myslím si, že jsme první zápasy nehráli špatně. Sice jsme prohráli v Lovosicích a remizovali doma s Plzní, ale výhra v Jičíně se určitě počítá. Jenže pak to přišlo. Domácí porážka s Frýdkem-Místkem po ostudném výkonu, následovala domácí prohra se Zubřím, kdy jsme totálně nezvládli druhou půli, a už se to vezlo. Padla na nás deka, máme hodně mladý tým a úplně jsme to neustáli. Nemyslím si, že bychom nebojovali, že bychom se nesnažili, ale prostě nám to nešlo a po dvou chybách jsme se sesypali jak domeček z karet. V tu chvíli nám trenéři řekli, ať se neohlížíme na ostatní a bojujeme o dobrý výsledek 60 minut, abychom mohli být spokojení sami se sebou. Tento přístup se projevil na zatím dobrém konci podzimní části – postoupili jsme v evropském poháru a připsali si dvě výhry se silnými soupeři v lize.

I přes zmíněné výhry není ani teď tabulkové postavení Dukly o moc lepší. Sice si zahrajete i semifinále Českého poháru, ale je krize definitivně pryč?

Jak jsem odpověděl v předešlé otázce, neohlížím se na ostatní. Nevím, jestli je krize pryč. Ale když odehrajeme poslední zápasy jako ty proti Lovosicím a Plzni, tak se nemáme za co stydět a snad to přinese body v lize a postup do finále Českého poháru, to jsou dva cíle do Vánoc.

Jako jediný český mužský celek jste si zajistili jaro v evropských pohárech. Los Vyzývacího poháru vám do únorového dvojzápasu přisoudil rumunský celek CSM Bukurešť. Co na takového soupeře říkáte a jaká je podle vás šance dostat se přes něj do čtvrtfinále?

Popravdě, zatím znám jen jméno soupeře a vím, že v rumunské lize jsou druzí s jednou prohrou. Ale co jsem slyšel v šatně, tak mají tým plný reprezentantů různých zemí. Mají hráče, kteří prošli německou Bundesligou, někdo říkal, že těžší soupeř v osudí nebyl. Ale uvidíme, naše šance komentovat nebudu, když bude Bukurešť skutečně natolik dobrá, jak se říká, tak to bude alespoň zápas, kde posbíráme obrovské zkušenosti. Favoriti nejsme, ale rozhodne se až v únoru na hřišti.

Vzhledem k tomu, že kádr Dukly nyní sužují zranění, musíte jako křídelní hráč často nastupovat na pravé spojce. Jak se vám na nezvyklém postu hraje proti mnohem urostlejším obráncům?

Jsem si moc dobře vědom, že je to provizorní řešení, ale na spojce jsem hrál ještě v dorosteneckých kategoriích, takže nějaké návyky mám. Rozhodně mě limituje výška, nikdy nebudu střelec z dálky, ale myslím, že pohybem mohu některým obráncům dělat problémy. V křídle jsem hodně závislý na hře spojky a jejích dohrávkách, na spojce se daleko více dostanu do hry, což si užívám. Jen musím zapracovat na vyhodnocení některých situací, které nemám úplně zažité.

Kromě jiného často zahráváte sedmimetrové hody. Nad čím přemýšlíte těsně před tím, než rozhodčí zapíská a proti kterému extraligovému brankáři stojíte na sedmičce opravdu nerad?

Letos mi to zatím moc nejde, na sedmičku jsem se vrátil až po zranění Matěje Klímy. Ale jestli nad něčím úplně přemýšlím, to nevím. Vyloženě neoblíbeného brankáře nemám, ale je pravda že letos jsem nedal ve dvou zápasech s Plzní dvě sedmičky Karlu Šmídovi. Nicméně po posledním zápase, kdy jsme s Plzní zvítězili, mě to nijak nemusí mrzet.

V Dukle patříte ke služebně nejstarším. Chodí si za vámi benjamínci pro rady, nebo mají v klubu jiné mentory?

Zřejmě mají jiné mentory, ale ať klidně přijdou, rád každému pomou. Na druhou stranu máme v týmu trenéry, kteří hráli v reprezentaci, oni jsou určitě povolanější udílet rady.

V kádru jste také jedním z těch, kteří nastupovali po boku stávajícího trenéra Dukly Daniela Čurdy, když ještě působil jako hráč. Hraje to nyní nějakou roli ve vašem vztahu hráč-trenér?

Já jsem hrál kromě Dana Čurdy i s jeho asistentem Vaškem Vraným. Roli to dle mého nehraje, ano občas si z nich udělám legraci, ale vše je v rámci mezí.

Váš otec Miloš je bývalým rozhodčím a stávajícím delegátem ČSH. Mluvíte spolu vůbec o házené, nebo jste jí naopak zahlceni natolik, že společný čas trávíte raději jinak?

Moji rodiče navštěvují téměř všechny naše domácí zápasy, takže si o házené něco řekneme hned po zápase, jinak ji řešíme jen okrajově. Domů se moc nedostanu, takže jsem moc rád, že rodiče a sestry přijedou na zápas, kde se můžeme vidět.

Po většinu extraligové kariéry jste kombinoval házenou se studiem. Teď už jste vysokou školu skoro dokončil. Jaké jsou vaše další plány?

Ještě mě čeká jedna zkouška a psaní diplomové práce. Jaké jsou mé plány? Chodím do práce, hraji házenou a dodělávám školu – to jsou plány na následující půlrok, co bude v červnu, se teprve uvidí. Ty nejbližší plány jsou strávit příjemné Vánoce a odpočinout si od házené. Ale to až po výhře nad Jičínem v lize a postupu do finále Českého poháru.

Autor: Janis Aliapulios