Kouč Veřmiřovský: Mám v Kopřivnici rozdělanou práci a dokud budu přínosem, pak chci zůstat v klubu, který mi dal nejvíc

Zkušený házenkář si prožil ve španělském angažmá velké házenkářské momenty. Teď by chtěl krásné veropské házenkářské zkušenosti dopřát i házenkářům a fanouškům v Kopřivnici. Jak na to?

Jak hodnotíte výkony družstva po první polovině základní části?

Z první půlky jsem měl velké obavy, protože jsme měli těžký los. Myslím si, že to kluci ale nakonec zvládli velmi dobře. Jenom nás mrzí remíza s Karvinou, kdy jsme měli zápas prakticky vyhraný. Tři minuty před koncem jsme vedli o tři branky a minutu před koncem jsme byli v držení míče a vedli jsme o gól.  Bohužel Karviná ukázala, jak kvalitní a zkušený tým má a dokázala v posledních vteřinách vyrovnat. V konečné tabulce bude asi také rozhodovat nepovedený domácí zápas s Jičínem, který jsme nezvládli především nastavením. Tato ztráta mě mrzí určitě nejvíc, protože to byl zápas, který jsme mohli doma zvládnout. Kluci si mysleli, že to půjde samo, ale tak to nikdy není. Na druhou stranu nám to pomohlo v tom, že jsme si od té doby uvědomili, že musíme jít do každého zápasu se stoprocentním nasazením. I díky tomu jsme hned vyhráli v Hranicích, což bylo také strašně moc důležité, Takže na mé straně prozatím panuje spokojenost.

Je podle vás Extraliga ještě vyrovnanější než v loňské sezóně?

V loňské sezóně všichni říkali, že tak vyrovnaná liga ještě nebyla, ale letos je ještě vyrovnanější. Nikdo vlastně neutekl a všichni jsou na dostřel několika bodů. S týmem můžete být průběžně druzí, ale vůbec nemáte jistotu postupu do play-off. Liga je opravdu hodně vyrovnaná, ale to je pro tento jenom sport dobře.

Který tým je pro vás letos pozitivním překvapením?

Pozitivním překvapením je pro mě družstvo Nového Veselí, které zachovalo mančaft a angažovalo novou střední spojku. Změna nastala trošičku v tom, že oproti loňské sezóně přešli na takovou chodící házenou. Výsledkově jsou na tom ale velmi dobře. Můžu říct, že jsme s nimi odehráli jeden z nejtěžších zápasů.

Který ze zápasů vám udělal největší radost?

Euforií pro fanoušky byl domácí zápas se Zubřím, který jsme odehráli takticky i nasazením velice kvalitně. A samozřejmě zápas s Duklou, který jsme také zvládli výborně. Sice víme, že tyto celky omladily, ale porazit Duklu a Zubří je vždycky svátek. Kluci k tomu velice dobře přistoupili. Já si ale nejvíce vážím vítězství v Hranicích, protože všichni hráči tento zápas tvrdě odmakali a takhle by to mělo vypadat vždycky.

Zanedlouho nás čeká zimní pauza. Čemu se budete věnovat v zimní přípravě?

Určitě se zaměříme na fyzičku. Budeme se především snažit ať kluci přiberou svalovou hmotu, aby byli na hřišti stabilnější a tvrdší. Touto cestou určitě půjdeme.

Jaký máte cíl pro jarní část Extraligy?

Do letošní sezóny jsme vstupovali s jasně daným cílem, kterým je postup do play-off. Bude ale hodně těžké se do play-off nakonec probojovat. Už domácí zápas s Frýdkem bude možná rozhodovat o tom, jestli se do play-off podíváme. Nicméně u mě v hlavě to není o tom, jestli se do play-off dostaneme nebo ne, protože tam hrají důležitou roli i faktory, které nemůžeme ovlivnit. Záleží mi především na tom, jestli se v zápasech posouváme a dokážeme nadchnout fanoušky. Nejsem cílový feťák, že bych potřeboval nějaké umístění za každou cenu. Spíš se dívám na progres družstva a to, jestli to kluky a fanoušky baví.

Vy jste začal učit družstvo nový herní systém. V loňské sezóně se vám podařilo po osmi letech proniknout do play-off a letos máte sezónu také skvěle rozehranou. Očekával jste, že družstvo půjde tak rychle nahoru?

Ono se to hodně svádí na to, že předtím bylo vše špatně a našim příchodem se vše změnilo, ale tak to není. Je tam posun a viditelný, ale kdyby to trenéři neodmakali roky před námi, tak dnes nemáme na čem stavět. Na to se dnes strašně moc zapomíná. Chtěl bych poděkovat všem svým předchůdcům za to, že kluky tak připravili. Jsem jim moc vděčný. Ať už to byl Mira Bartoň, Ivoš Vávra nebo Honza Martínek. Každý z těchto trenérů jim dal něco ze sebe. My jsme je dostali ve fázi, kdy si moc nevěřili a byli psychicky nalomení. Nicméně já jsem v klucích viděl obrovský potenciál a vidím ho i nadále. Byl jsem hodně překvapený na začátku loňské sezony, že kluci do sebe vše tak rychle dostali a okamžitě to byli schopni aplikovat. Porazili hned Duklu, Plzeň a dostali se po 8 letech do play-off. Pomohla tomu i trochu euforie ze změny, ale byl jsem opravdu překvapený, jak se rychle učili a měli chuť se posunout. Naučil jsem je o házené trošku jinak přemýšlet a jinak ji i hrát, než byli zvyklí. Vše si sedlo a já jsem s tím spokojený. Posouváme se kousek po kousku a každý týden se snažíme přidávat nové věci.

Zvládá tým nový herní systém už na sto procent?

Tým ho pomalu začíná zvládat, ale je to cesta a proces na více let. Každý hráč je samozřejmě jiný a má svá specifika. Někteří hráči měli k tomu predispozice a základy pochytili velmi rychle. Letos bylo důležité, abychom co nejrychleji zapracovali do týmu Zdeňka Čadru a Rosťu Brůnu. Myslím si, že Zdeněk Čadra se do toho dostal trochu rychleji, protože s námi odtrénoval celou přípravu. Rosťa to měl složitější, protože se léčil ze zranění, ale už do všeho taky pronikl.

Vy máte ve svém házenkářském portfoliu velice slušné házenkářské destinace. Nechybí v něm ani španělské a německé kluby. Kde se vám nejvíce líbilo?

Měl jsem to rád všude, kde jsem hrál. Vždy to bylo o tom, že jsem se snažil se všemi lidmi co nejvíce propojit. Ať už to byli fanoušci nebo trenéři. Maximálně jsem se snažil užít si tu dobu, kterou jsem s nimi strávil. Měl jsem moc rád své spoluhráče a nejvíce jsem se snažil vždy kamarádit se spoluhráči na stejném postu. Dodnes komunikuji se spoustou z nich z Německa i ze Španělska a vzpomínám na ně v dobrém. Kdybych měl něco vypíchnout, co se například týče životní stylu, tak nepřekonatelná byla díky moři, městu, jídlu a přátelskému nastavení lidí Malaga.

Co vám ve Španělsku nejvíce přirostlo k srdci?

Moc se mi líbila jejich otevřenost a v neposlední řadě také gastro-kultura, kterou oni žijí. Večer po zápase jsme chodili společně večeřet s rodinami spoluhráčů. Večeře většinou trvaly i 5 hodin a bylo to občas až obžerství o X chodech. Byl to pro mě vždycky skvělý relax po náročném týdnu.

Začátky v cizině bývají těžké, jak jste si třeba zvykal na španělský jazyk?

(Smích) První půl rok jsem vůbec nechápal, která bije. Vše mi přišlo jako jedna dlouhá věta. Neslyšel jsem ani jedno slovíčko a nepochytil jsem vůbec nic. Přišlo mi až neuvěřitelné, že bych měl jednou touto řečí mluvit. Bylo to hodně složité. Já jsem začínal v Malaze, což je turistické město. Tam víceméně kluci dokázali komunikovat anglicky, takže to pro mě bylo jednodušší. Pak jsem ale šel do Naturhausu La Rioja a tam už anglicky neuměl vůbec nikdo. Musím se přiznat, že jsem padl na hubu. Musel jsem začít mluvit španělsky a nakonec se mi to podařilo. Asi za rok už jsem byl schopný se normálně domluvit a vše bylo OK.

Jak vypadal týden profesionálního házenkáře ve Španělsku?

Bylo to hodně rozdílné. La Rioja byl silně profesionální tým, který věděl, že chce hrát EHF Champions League. Musím říct, že do toho dávali opravdu všechno. Nás tam bylo snad dvanáct cizinců, takže do toho pumpovali velké množství peněz. Trénovali jsem dvakrát denně, měli jsme profesionální rozbory videí a veškerý servis. V Malaze to ale bylo všechno naopak volnější. Tam jsme měli jeden trénink denně, který byl ještě navíc v jedenáct večer, protože v halách bylo všudypřítomné vedro. Člověk byl celý den na pláži a pak v noci trénoval.

Ve Španělsku jste strávil deset let, kterého úspěchu si třeba ceníte nejvíce? Nebo na co nejraději vzpomínáte?

S těmi úspěchy ve Španělsku je to jinak strašně složité. Jelikož v lize působily týmy jako byly Barcelona, Ademar Leon, Ciudal Real a později Atletico Madrid nebo Valladolid, které měly ve svém středu nejlepší hráče světa, nedalo se na nějaké velké úspěchy ani moc pomýšlet. Ale něco se přece jenom povedlo. Hráli jsme například finále Španělského poháru, ve kterém jsme sice nakonec prohráli se Ciudad Real, ale podařilo se mi dát Hombradosovi se Šterbikem 14 branek. Na tento zápas moc rád vzpomínám. Dále si moc cením toho, že jsem byl vybraný do utkání hvězd španělského Asobalu. Každý rok hraje výběr světa proti výběru španělských hráčů. V celé historii utkání hvězd Asobalu vždy vyhráli Španělé. Měl jsem ale velké štěstí v tom, že zrovna při mé první účasti se nám podařilo jako cizincům španělský výběr porazit a ještě k tomu jsem dal v poslední vteřině vítězný gól. Na tu euforii nikdy nezapomenu a jsem za to hrozně moc vděčný.

Co bylo důvodem vašeho odchodu ze Španělska?

Důvodem mého odchodu byly děti. Po skončení každé sezóny jsme museli v české škole dělat rozdílové zkoušky pro započtení ročníku. Španělská škola už byla diametrálně odlišná, a proto to bylo pro všechny hodně náročné. V ten rok jsme dostavěli dům na Moravě a nakonec se rozhodli, že ve Španělsku předčasně ukončím smlouvu a vrátíme se zpátky do Čech, protože sám jsem tam zůstávat nechtěl.

Neuvažoval jste někdy do budoucna o návratu?

Měl bych chuť jako trenér. Letos mi přišly ze Španělska nějaké nabídky, ale je to ještě pro mě brzo. Mám v Kopřivnici rozdělanou práci a dokud budu přínosem, pak chci v klubu, který mi dal nejvíc, zůstat. Do budoucna si ale dokážu představit, že bych si tam nějakou tu sezónu střihnul.

Jaký je v Kopřivnici váš největší sen?

Mým prvním snem bylo zvednout házenou v Kopřivnici. Mít stejně jako kdysi vyprodanou halu a takovou atmosféru, která tady byla zvykem. Pamatuji si na dobu, kdy Kopřivnice hrála evropské poháry a euforie ve městě byla neuvěřitelná. Mnoho let jsem tady nebyl, ale přesto to mám v živé paměti. Tohle vše bych chtěl tady do budoucna vrátit. Mám sen vyhrát Extraligu i Český pohár a vrátit Kopřivnici do pohárové Evropy. Strašně moc nás ale brzdí ekonomická stránka. Politici nám bohužel v tomhle úplně nepomáhají. V Polsku a v Maďarsku také házená nebyla v minulosti na bůhví jaké úrovni. Po změně daňového zákona však začaly nadnárodní firmy povinně odvádět jedno procento do sportu, což mělo za následek, že se úroveň ligy raketově zvedla a týmy se staly profesionální. Tohle nám tady strašně moc chybí. Stát nám prodal Sazku, která dotovala veškerý sport a dodneška se to ničím nenahradilo. Celý úspěšný systém vrcholového sportu, který byl v minulosti nastavený a přebírali ho od nás například Francouzi, se úplně rozpadl. Proto ty úspěchy v kolektivních sportech už dneska nejsou. Nejvíce je to viditelné ve fotbalu a hokeji. Přijde mi, že s tím celou dobu nikdo nechce nic dělat. Jsou tady snahy vytvořit zákon o sportu, ale dokud nebude mít sport vlastní ministerstvo a rozpočet, tak se dle mého nic moc nezmění. Je také třeba, aby nám pomohli zastupitelé na úrovni měst. My se nacházíme v regionu, kde je opravdu velká řada výrobních fabrik ať už je to např. Bang&Olufsen, Brose, Dura, Continental nebo Tatra, ale bohužel tyto firmy nemají zájem podporovat sport v regionu. Firma Brose má tady fabriku a sponzoruje bundesligový tým házené, ale nám nedá do házené v Kopřivnici ani korunu. Firmy dostaly daňové výhody, pozemky a získaly levnou pracovní sílu, ale nemají zájem podporovat sport u nás. A to jsme jediný klub na vrcholové úrovni v okrese Nový Jičín. Tohle mě moc mrzí a myslím si, že by se to mělo do budoucna za přispění zástupců města změnit. Dneska máme v Kopřivnici generaci vlastně vychovaných hráčů, kteří při vhodném doplnění můžou dosáhnout velkých úspěchů.

Lubomír Veřmiřovský

Narozen 8. listopadu 1976

Působil deset let ve Španělsku (Malaga, Naturhouse La Rioja, SD Teucro, Globalcaja Ciudad Encantada, ARS Palma del Rio) a čtyři roky strávil v Německu (Sinzheim, Willstat Schuterwald, HSG Romerwall).

V české extralize pak oblékal dres KH Kopřivnice, Cement Hranice a HCB Karviná, kde se stal dvakrát vicemistrem ligy a vítězem Českého poháru.

V současné době působí v Kopřivnici, kde je předsedou klubu a hlavním trenérem A-týmu mužů.

Autor: Martin Petřek

Autoři fotografií: Daniel Hojník, Petr Holuša a Pavla Turečková