Sen každého klubu je mít v A týmu vlastní odchované hráče. A věřím, že Brno čeká doba, kdy bude na zápasech opět vyprodáno, říká trenérka mládeže Buchtová

Vlastní kvalitní mládežnická družstva, šikovní a pracovnití odchovanci. Na tom musí při svém rozvoji pracovat každý klub, ať jsou jeho ambice jakékoliv. A dvojnásobnou měrou to platí o klubech působících v nejvyšší soutěži. Jak se mládeží pracují v SKKP Handball Brno povídala Hana Buchtová.

Vaše pozice v SKKP Handball Brno se nyzývá "koordinátor mládeže". Co tato práce obnáší?

Pozice koordinátor mládeže obnáší spoustu věcí. Ve zkratce bych řekla, že se jedná o vše, co týká mládeže. Ale to jste asi slyšet nechtěl. Mým úkolem je zajistit mládežnickým družstvům tréninkové hodiny, revidovat rezervační systém haly, zajišťovat a organizovat turnaje, zajišťovat vše, co se týká dopravy družstev na zápasy a turnaje. Veškerá administrativní agenda od registraček, zápisů, přestupů. Ale jako největší úkol vnímám propagaci házené jako takové, organizování ukázkových hodin ve školách, nábory. Můj osobní cíl je znovu vrátit házené její oblíbenost, která poslední dobou u mládeže značně poklesla. Házená je nádherný sport, který si svoji pozornost jistě zaslouží.

Když se podíváme na jednotlivé výsledky mládeže, tak starší dorostenci ve druhé lize tápou, nachází se až na devátém místě s osmi body. Co se dá udělat, aby se výsledky zlepšily?

Starší dorostenci mají nelehkou pozici v tomto klubu, protože především doplácejí na nedostatek tréninkových hodin a nízký počet hráčů. Tak, jak už to v této kategorii bývá, je tu samozřejmě znát i přirozený odpad hráčů a největší slabinu vidím v tom, že jsme doposud nebyli schopni se domluvit s brněnskými kluby na spolupráci a propojení klubů. Toto je velmi ošemetná otázka. Pokud chceme přemýšlet v Brně o kvalitním starším dorostu, musíme zajistit příchod kvalitních hráčů a začít spolupracovat s ostatními kluby.

Mladšímu dorostu už se daří o poznání lépe. V druhé nejvyšší soutěži se drží na třetím místě, se ztrátou čtyř bodů na čelo tabulky. Myslíte, že týmu prospěl příchod trenéra Vávry?

Příchod trenéra Iva Vávry do mladšího dorostu vnímám velmi pozitivně. Má obrovské zkušenosti a jako největší pozitivum vnímám, že nastolil v tomto týmu morálku. I když ještě není vše tak ideální, vidím tady cestu. Smysl pro řád, chuť trénovat, makat na sobě. Jsou věci, které jim každý trénink vštěpuje. A jsou to právě ty věci, které musí tým, který pomýšlí na nejvyšší soutěž mít. Především také vidím pozitivně to, že kluci v něm mají velký vzor. Ivo má za sebou velké zkušenosti v extralize, ale i v práci s mládeží. Je to impulzivní trenér, ale je také empatický, což beru jako velké plus. Je to trenér, který s kluky žije. Oni vědí, že tam s nimi vždy je. Vždy za nimi zajde do kabiny, nikdy neodchází jako první. Kluci na toto nebyli zvyklí, takže jsme velmi rádi, že Ivo pracuje s kluky, ve kterých je velký potenciál do budoucna. Za dlouhé roky ve sportu, jsem absolvovala spousty workshopů, ale nejvíc se zajímám o psychologii sportu. A od Iva cítím, že je přesně takový trenér, který se drží kréda: „Nepřeji si, aby to bylo lehčí, přeji si, abych byl lepší!“. Tajně doufám, že kluci od něj poberou právě tu chuť na sobě máknout.

Dříve trenér Vávra zmínil, že by měl mít Kénik prvoligový dorost. Souhlasíte a je to v silách klubu?

Ano, jsem o tom naprosto přesvědčená. Je to v silách klubu, jen si myslím, že na prvoligový dorost mají kluci málo tréninkových jednotek. Já osobně vidím u některých z nich velkou chuť na sobě pracovat, pokud jim zajistíme kvalitní a dostatečné tréninky, tak to vidím jako velmi reálné. V těchto mladých hráčích je potenciál. Doplácejí pouze na to, že v házené jako takové je všeobecně málo dětí. Není to tak masové, jak některé sporty. Můžete mít sebelepší tým, můžou v tom týmu být velmi talentovaní jedinci, ale je to vlastně k ničemu, když se musíte spoléhat na počet hráčů, které máte a kluci necítí konkurenci. Jako největší slabinu vidím v tom, že náš mladší dorost, který se drží v první části tabulky, hraje celou sezónu bez brankaře. V této kategorii není brankař. Takže s námi chytají kluci ze starších žáků. Doposud všechny zápasy, které prohráli, prohráli velmi těsně a spíše šlo o to, na kterou stranu se přikloní štěstí. Takže ano, vidím to velmi reálně.

Když se podíváme na kategorii starších a mladších žáků, tak zde předpokládám nejde o výsledky, přesto má klub dva týmy starších žáků a "áčko" staršáků se dokonce kvalifikovalo do Žákovské ligy. Co říkáte na tyto dvě kategorie?

Ano, jak říkáte, zde by ještě nemělo jít o výsledky. Ale bohužel průřezem celé České republiky to vídáme mnohdy jinak než v zahraničí. Máme šikovné starší žáky, kterých je dokonce tolik, že máme 2 družstva. Mladší žáci jsou také hodně šikovní. Máme u těchto družstev velmi kvalitní trenéry. Náš "A" tým starších žáků se probojoval v kvalifikaci do nejvyšší soutěže starších žáků, tedy do Žákovské ligy. Hned první kolo k nim byl los nemilosrdný a chytli těžké soupeře v Karviné. Navíc bohužel byli oslabení jak nemocí, tak následně zraněním jednoho hráče. Žákovskou ligu beru jako super věc, kde si mohou vyzkoušet hrát s nejlepšími v této republice. Nedívala bych se nějak na výsledky, jen je to asi jediná možnost, jak se posunout opět dál. Jak starší žáci, tak mladší žáci mají před sebou teď zimní turnaje, takže do jarní části soutěže nasbírají další cenné zkušenosti. Jak ve starších žácích, tak i mladších žácích vidím šikovné děti. Hlavně mají chuť sportovat a to, co vidím jako nejcennější, je, že mají chuť hrát za Kénik. Pravidelně docházejí na zápasy extraligy a jsou to super fandové a bubeníci. Neměli bychom ale zapomínat na ty naše nejmenší a ti jsou v řadách mini žáků. Tady vidím velké slabiny. Máme v plánu rozšířit řady nejmenších házenkářů a pracujeme na tom, aby zde vzniklo několik nových družstev. Je potřeba jezdit na turnaje a ukázat prckům, že házená je nádherný sport, kde potkají spoustu nových kamarádů.

Klub každoročně dělá náborové akce a navštěvuje školy. Například tento rok uspořádal Vánoční turnaj, kde se střetlo pět týmů ze dvou škol. Můžete nám o těchto akcích něco povědět a nesou kýžené ovoce?

Několik let jsem cítila na Kéniku absenci školní ligy. Já osobně to vidím jako jedinou cestu. Nechci se zabývat minulostí, protože naše cesta je budoucnost. Od září jsme začali pravidelně navštěvovat brněnské základní školy. Pravidelně docházíme do hodin tělesné výchovy. Speciálně jsme začali spolupracovat se základní školou Blažkova na Lesné a se školou Elišky Přemyslovny v Kohoutovicích. V lednu nás čeká první oficiální kolo školní ligy. Už teď v prosinci jsme pořádali pro 5 týmů vánoční turnaj základních škol: "HLEDÁME NOVÉ TALENTY". Bylo super vidět, kolik šikovných dětí má chuť hrát házenou. Jestli to nese kýžené ovoce? Ano, jednoznačně můžu říct, že ano. Už teď jsme zaznamenali příchod nových hráčů a to ve všech věkových kategoriích. Vidím to jako jedinou cestu, jak přivést do tohoto krásného sportu více dětí. Hlavně chci touto cestou poděkovat i extraligovým hráčům, kteří jsou ochotní a tyto školy s námi navštěvují. Nemůžu nezmínit Kostu Petroviče, Kubu Bosáka a Marka Páleše. Děti jsou z nich nadšené a můžou v nich vidět velký vzor.

Kde byste chtěla vidět Kénik za pět let?

Především jednoznačně v extralize. To si myslím, že si to Brno opravdu zaslouží. A samozřejmě prvoligový dorost. Doufám, že za pět let už budeme jen vzpomínat na to, jaké to bylo ve druhé lize. Prvoligový dorost a kvalitní tréninky je jediná cesta, jak vychovávat hráče, kteří budou schopni hrát v extraligovém týmu. A myslím si, že sen každého klubu je mít vlastní odchované hráče. Možná se to zdá jako utopie, ale já věřím, že možné je všechno, když se chce. Kénik za pět let vidím tak, jak před několika lety. Tak, že Brňáci budou chtít jít na extraligový zápas a bude vyprodáno.

Trochu odbočím. V mladším dorostu hraje váš syn David Buchta, měla jste možnost ho někdy trénovat?

Ano, měla jsem tu možnost v přípravce, mini žácích a mladších žácích. Musím říct, že na tuto dobu moc ráda vzpomínám. Je to kategorie, kdy děti chtějí, hrají si, nevnímají trénink jako trénink. S Davidem to bylo hodně jednoduché, protože od malička na házené vyrůstal a do ničeho se nemusel nutit. Miluje sport jako takový a rád si sahá za vlastní hranice. Samozřejmě, že přišla doba, kdy musí přijít zkušenější trenéři, když jako rodič trenér to už dál nemůže fungovat. Každý věk má něco do sebe a období puberty nese i občasné období vzdoru. Já jako rodič - trenér mu přeji, aby měl v týmu vždy takové spoluhráče, kteří chtějí tahat za jeden provaz a hlavně na sobě chtějí makat. Od malinka jsme mu vštěpovali to, že když se jednou na něco dá, tak ať to dělá pořádně. A to mu, doufám, vydrží celý život.

V klubu také trénuje váš manžel. S ním jste měla také možnost trénovat. Jaké to je pracovat s manželem?  

Ano, s manželem jsme trénovali spolu právě přípravku, mini žáky a mladší žáky. Ještě v bývalém klubu SHC Maloměřice. Právě do Maloměřic nás přivedl náš nejstarší syn Roman, který ovlivnil vlastně naší celou rodinu. Teprve až před třemi lety jsme přešli do Handballu Brno. S manželem se mi trénovalo vždy dobře. Vždy jsme se dobře doplňovali. Někdy to samozřejmě není jednoduché, ale myslím, že to dobré převažuje. Na lavičce jsme se vždy dobře doplňovali, když se dostane při zápase do varu, někdy přestane sledovat čas a myslí si, že zápas skončí až za hodinu, takže někdy je třeba ho decentně upozornit na některé věci, co se dějí na hřišti. Má obrovský cit na děti a vždy se mi líbilo, jak s nimi pracuje. Ať už se jedná o menší děti, tak i ty větší. Hodně nám pomáhá s nábory, chodí s námi do hodin tělesné výchovy. Rád by se věnoval právě s takovým svěřencům, kteří na sobě chtějí pracovat a není třeba je nutit. Ale to také není vždy možné. Moc mu to ale přeji, aby se potkával právě s takovými hráči.

Pomineme-li házenou, jaké máte koníčky a co vás naplňuje?

Tak to vypadá jako jednoduchá otázka, ale není. Koníčků mám spoustu. Musím zmínit, že máme 4 děti v rozsahu od 14 do 31 let a pětiletou vnučku, takže koníčky se odvíjely hodně od našich dětí. Máme chovnou stanici koček, 2 psy, měli jsme 4 roky 2 koně a bylo to velmi krásné období, kdy se člověk naučil hodně i v tréninku od těchto majestátních zvířat. Bylo to právě období, kdy naše nejmenší děti poznaly házenou a stáli jsme před časovou volbou. Buď házená anebo koně. Nikdy toho nelituji, že jsem se rozhodla pro házenou, ale po našich konících se mi občas hodně stýská. Tři naše děti ze čtyř se věnují házené od malička. Takže volba byla víc než jasná. Jeden z mých největších životních koníčků je sport a astrologie. Ke studiu astrologické psychologie jsem se rozhodla teprve nedávno a velmi mi to otevírá cestu k pochopení lidských duší. Ale největší dominantou v koníčcích byl u mě odjakživa sport. V období mladších žáků jsem se dostala samozřejmě i k házené, ale protože jsem perfekcionista hodně přísný na osobní výkon, odešla jsem k individuálnímu sportu a závodně jsem plavala za Kometu Brno. Později jsem vyzkoušela hodně sportů, mám ráda squash, ale na ten už nezbývá vůbec čas. Patnáct let jsem pracovala jako spinning instruktor, takže na dlouhý čas mě očarovala cyklistika. Nejvíc mě bavila individuální práce s lidmi, kteří měli opravdu zájem se v něčem zlepšovat. Mám za sebou nespočet mezinárodních školení na téma práce s tepovou frekvencí a budování aerobního základu. Trošku mě mrzí, že se toto nedá více zapojit třeba i na házené, kde je to kolektivní sport a většinou už na tyto individuální věci nezbývá čas. Také mě na nějaký čas hodně zaujaly závody horských kol, kdy jsem absolvovala vždy delší tratě a bohužel v roce 2008 jsem ukončila tuto éru nešťastným zraněním a závod Krále Šumavy už jsem dojela pouze čestně v houkající sanitce. Už nikdy jsme se na kolo nevrátila. Nyní mi veškerý čas bere házená, ale skoro každý den si najdu cestu do posilovny, kde se mým sparing partnerem stal schodový trenažér, kde si neskutečně vyčistím hlavu. Velmi mě zajímá psychologie sportu, jen u házené jako kolektivního sportu se mi to zdá poněkud složité. Všem dětem a hráčům bych přála, aby pochopili jednu věc, a to že „uprostřed naprosto obyčejného tréninkového dne si připomínám, že se připravuji na něco zcela mimořádného“. Především ale všem dětem přeji, aby měli štěstí na rodiče a ti jim umožnili na házené vyrůst, umožnili jim pocit, jaké to je prohrát, umožnili jim, aby se mohli normálně vyvíjet a najít si svoji vlastní cestu. Naučili je i určité zodpovědnosti, která samozřejmě ke sportu patří. Protože jako nejhorší v dnešní době, a to nejen na házené, vidím to, že dnešní rodiče za děti všechno dělají. Všechno za ně vyřizují a nenechají je samostatně se rozhodnout.

A poslední otázka. Určitě sledujete také výsledky mužů "A", myslíte, že to zvládnou do play-off?  

Sleduji s napětím naprosto každý zápas.  Prožívám to tak, jak kdybych byla na palubovce sama. Bolí mě každá jejich prohra, obzvlášť, když vidím, že hráli dobře, a i přesto se jejich štěstí od nich odklonilo. Tak jako například v Jičíně. Prožívám s nimi ale i radost, když jejich zápas končí výhrou. Pevně v to věřím, že to zvládnou a do play-off se s námi bude muset počítat. Vím, že na to kluci mají a moc jim to přeji. V minulém zápase s Lovosicemi, mě o tom doopravdy přesvědčili. Myslím v první půlce. Byla to symfonie, vidět je hrát jako tým. Ale i v druhé půlce dokázali, že jsou tam všichni jeden tým. Když někteří zaznamenali výpadek, tak přišli další, kteří dokázali, že jsou tam nepostradatelní. Držím jim palce, aby se jim to podařilo.

Autor Vojtěch Cigl