„Nenapadlo by mě, že v Dukle strávím takřka celou kariéru v nejvyšší soutěži,” říká Tomáš Petržala

Třetí a poslední díl minisérie o hráčích-klubistech patří brankáři pražské Dukly Tomáši Petržalovi. A to i přesto, že naši “podmínku” splňuje z vybraných hráčů vlastně nejméně. Ale navzdory tomu bylo jeho zařazení jasnou volbou. Tomášovy začátky patří házené v Třeboni, ale od svého přestupu do Dukly už se v jiném dresu i přes četné nabídky neobjevil. I díky tomu je pro nás “klubistou” s velkým K.

Dvojnásobný Mistr ČR, dlouholetý kapitán týmu, hecíř a sportovec tělem i duší. A možná ne poslední Petržala, který na házenkářských palubovkách běhá, protože k prvorozenému synkovi přibyl před měsícem další klučina. Jako jediný z naší trojice ještě připouští možnost, že by se mohl objevit i v jiném dresu, a protože brankáři se většinou “dožívají” sportovní dlouhověkosti, není to věc nereálná.

Pojďte se společně začíst do rozhovoru s výraznou personou extraligové soutěže, který, přestože trpí vrozenou vadou kyčle, nepřestává fanoušky udivovat svými sportovními výkony.

Jaké byly vaše začátky s házenou a proč jste si vybral právě tento sport?

U nás to byla celkem jasná volba. Táta házené zasvětil celý svůj život, moje starší sestra také hrála, tak nebylo celkem co řešit. Začátky jsem měl v mé rodné Třeboni, měl jsem velké štěstí na lidi, ať ty, co se kolem týmu točili (rodiče kluků), ale pak především na samotné spoluhráče, se kterými jsem vyrostl a jsem jim za hodně vděčný.

Přišla někdy chvíle, kdy to vypadlo, že házenou hrát nebudete?

Co se týče v mládežnických letech, tak tyhle myšlenky jsem ani neměl. Házená byla sportem číslo jedna. Kamarádi byli skvělí, lidi kolem týmu taky a podpora doma, ta byla, je a věřím, že i bude neskutečná. Tahle otázka poprvé padla při prvním zranění, kde se ale bohužel projevil úplně jiný problém, a to vrozená vada v kyčlích, na kterou tehdejší pediatr nepřišel ani při opakované kontrole. Nicméně lidé, kteří věděli, co pro mě tenhle sport znamená, mi pomohli najít alternativní kondiční přípravu. V tomto směru mi vychází skvěle vstříc i současný klub. V neposlední řádě mi kariéru prodlužuje moje žena, která je senzační fyzioterapeutka a díky ní zatím společně boříme závěry a předpovědi ohledně mé kariéry. Musím to ale zaklepat, přeci jen bych ještě rád nějakou tu ránu chytil. (smích)

Zkoušel jste někdy nějaký individuální sport?

Hrál jsem chvíli stolní tenis, ale to spíše jako doplňkový sport k házené. Na rozvoj postřehových schopností. Bavila mě celkem atletika, měli jsme učitele na základní škole, který vedl oddíl atletiky v Třeboni, tak mi dal do ruky vše, s čím se dalo hodit. Na kolektivním sportu je skvělé, když máte v týmu dobrou partu, tak jako dítěti vám to může hodně pomoci a posouvat vpřed. Jelikož házená není finančně nejlukrativnější sport, je fajn, když máte dobrou partu i v mužské kategorii.

Jaké jsou největší zážitky z vaší kariéry?

Nejhezčí vzpomínky z mládežnické házené jsou na vyhrané turnaje Prague Handball Cup (2000 a 2003) a pak finálové účasti a medaile z mistrovství republiky. Byla to vždy taková odměna, kterou jsme prožívali s „druhou rodinou“. V dospělosti je to možnost si zahrát v národním dresu s těmi nejlepšími z naší republiky. Pak taky vítězství na akademickém mistrovství světa, kde se sešla opět skvělá parta hráčů, ale hlavně lidí. Cesta evropským pohárem Challenge cup 2016 a pak samozřejmě tituly 2011 a 2017.

Napadlo by vás někdy, že strávíte celou část své vrcholové kariéry prakticky v jednom klubu?

Asi ne. Samozřejmě jsem do Dukly šel s tím, že ji chci vrátit důvěru, kterou do mě svým rozhodnutím vložila. Ale nenapadlo by mě, že zde strávím takřka celou kariéru v nejvyšší soutěži. Přeci jen si za něčím od mala jdete, podle mě je důležité klubu vždy něco dát, ať už mateřskému, tak potom těm dalším, kteří do vás investují. Ale sen byl trochu někde jinde, to upřímně přiznávám.

Bylo někdy blízko k tomu, abyste svůj klub opustil?

Nejblíže asi v letech 2012-2016, kdy jsem opravdu měl velký zájem zkusit zahraniční angažmá. Podepisoval jsem jen jednoroční smlouvy. Do té doby jsem si za promarněné příležitosti mohl spíše sám. Od té doby, už je to trochu složitější a řeším více otázek.

Proč jste nakonec v klubu zůstal a nelitujete toho?

Nedá se říct slovo lituji. S Duklou jako klubem jsem si vytvořil skvělý vztah. Dost věcí, které se řekly, tak platily. To se trochu změnilo v posledních letech, ale i tak je to určitě v mezích možností. Důležité je, že i přes zklamání, kdy nepřišlo kýžené zahraniční angažmá, nesmíte přestat pracovat. Čím výše si laťku dáváte, tím více musíte na sobě pracovat a hledat stále nové motivace a cíle.

Čeho si nejvíc ceníte na svém týmu/klubu? Co bylo to pouto, které vás „nepustilo“ jinam?

Celkový vztah celé mé rodiny k Dukle je velmi kladný. Máme výborné zázemí pro individuální trénink. Potom je to určitě Daniel Čurda v roli sportovního ředitele. Mám rád jednání na rovinu. A v neposlední řadě jsou to spoluhráči, se kterými jsem tady mohl hrát. A i když se časy mění, pořád je v tomto směru na co vzpomínat.

Do házenkářského důchodu ještě pár let zbývá, může se stát, že byste přeci jen ještě změnil klub?

Musím říct, že v současné době pracuju s klubem na prodloužení smlouvy, ale možné je všechno. Uvidíme, jak bude sloužit zdraví, stále častěji si připouštím variantu dohrát kariéru v nižší německé soutěži. Už jenom proto, jaké má házená v Německu postavení, jak jí tam lidi berou a jak se tam kolem týmů pracuje. Samozřejmě pokud bude vůbec někde zájem a jak už jsem uvedl, zda bude sloužit zdraví.

Aktivně se již věnujete také trenérské činnosti. Kterou kategorii trénujete?

Trénování je skvělá věc, i když v posledních letech jsem v této činnosti ubral. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál. Především se zaměřuji na práci s gólmany, ale asi nejvíce mě bavila a baví práce s přípravkou.

Co bude po skončení vaší hráčské kariéry? Jaké je vaše civilní zaměstnání a chtěl byste v nějaké roli u házené zůstat?

O tom přemýšlím s každým dnem více a více. Zatím se všechny moje vedlejší aktivy hodně motají kolem házené. V současné chvíli je to práce na částeční úvazek krajského manažera, kroužky a jiné. V jaké roli zůstanu u házené řešíme v současné chvíli s klubem, takže uvidíme.

Když jsem tenhle rozhovor připravovala, hledala jsem v extraligových soupiskách hráče, kteří by splňovali podmínku jednoho klubu nebo max. jednoho krátkého angažmá jinde. Ale takových hráčů po Čechách opravdu běhá jen pár… (pozn. autorky: podmínkou pro zařazení do série bylo, aby hráč byl také stěžejní osobností svého týmu a výraznou postavou celé extraligové soutěže).

Od nás je to například Kuba Sviták, který prošel dorostem Dukly. Do loňské sezóny to byl i Kuba Kastner. Napadá mě ještě Kuba Šindelář, Petr Vinkelhöfer z Plzně nebo Honza Užek z Karviné.

Jak těžké pro vás bylo opustit klub, který vás vychoval?

Tenkrát to vůbec nebylo lehké. Ani hrát první zápasy proti klukům, se kterými jsem vyrůstal. Odešel jsem ve chvíli, kdy tým mužů přebíral můj táta, bylo to ale také v době, kdy už jsme se na všem na Dukle dohodli a bylo pro mě důležité, že mi dal táta zelenou. S kluky uhrál v tom ročníku 9. místo. Poté, co odešli čtyři klíčový hráči týmu, mi to přišlo jako úspěch, ale některým lidem asi ne. Ale tak to občas ve sportu bývá.

Jaká to pro vás byla změna Třeboň – Dukla?

Byla to velká změna. Město, klub, kamarádi. Nicméně mě tu vzali všichni super. Ale do Třeboně se strašně rád vracím. Člověk tam kromě rodiny najde vždy klid a relax. Trochu více se mi vzdálila tamní házená svými počiny. Většina lidí, město a příroda jsou pořád jedinečné.

Kde bude pro vás doma, až se s brankou rozloučíte – v Praze nebo v Třeboni?

Občas na to doma přijde řeč, ale zatím jasné stanovisko nemáme. Především půjde o to, kde bude rodina zajištěna.

Jak zvládáte současnou koronavirovou krizi? Jaký je teď život bez sportu, kamarádů a jakým způsobem se udržujete ve formě?

Mám hodně běhání kolem rodiny s novým přírůstkem, ale jsou to vesměs příjemné starosti. K tomu máme individuální plán od trenéra, ale sociální kontakt s kamarády ten určitě chybí.

Autorka Lucie Kantůrková

Zdroj foto: HC Dukla Praha (Ladislav Adámek), Jindřichohradecký deník, Jan Vtípil, Tomáš Petržala

Vizitka hráče

Jméno a příjmení: TOMÁŠ PETRŽALA

Narozen: 1986, Třeboň

Klub: TJ Jiskra Třeboň, HC Dukla Praha

Post: brankář

Číslo: 24

Rodinný stav: ženatý, 2 synové (2 roky a 1 měsíc)

Dlouholetý kapitán HC Dukla Praha.

Házenkářská rodina: trenér – otec, sestra

Začátky s házenou: v roce 1991.

Přestup do Dukly: 2007

Člen mládežnických reprezentací, člen širšího kádru mužů ČR.

2 x Mistr ČR (2010/2011, 2016/2017), vítěz Českého poháru (2009/2010, 2013/2014)

SF Challenge Cup s Duklou Praha

Akademický mistr světa (2010), vice mistr (2012)

Má rád procházky přírodou, fantasy a sci-fi filmy.