Patzel o přestupu do Karviné: „Věřím, že se tady herně ještě zvednu."

Jeden z nejvýraznějších domácích přestupů sezóny se zrodil mezi Duklou a Karvinou. Jeden z nejvýraznějších talentů české házené Vojtěch Patzel odchází z Prahy právě na východ republiky. ​Už je týden ve Slezsku, se spoluhráči absolvoval v pondělí první trénink v rámci soustředění v Petrovicích a odpovídal pro klubový web.

Jak se událo to, že přestupujete z Dukly právě k nám do do Karviné?

S Michalem Brůnou a vedením Karviné jsme už byli nějakou dobu v kontaktu, o možnosti mého přesunu sem jsme se vlastně bavili už před rokem, ale to jsem ještě odmítl, protože mi běžela v Dukle smlouva. Teď mi končila smlouva, a protože jsem chtěl nějakou změnu, tak jsme se znovu s vedením Baníku sešli a dohodli se.

Co od angažmá v Karviné čekáte?

Určitě herní progres pod Michalem Brůnou, který má ohromné zkušenosti. Pevně doufám, že já sám nasbírám něco málo zkušeností, ideálně z pohárové Evropy. Cíle tady jsou určitě podobné jako v Dukle, vyhrát každý zápas, skončit co nejvýš. Podle mě bude liga víc vyrovnaná než loni. Kvůli koronaviru se nehrálo, teď budou všichni hladoví po házené a budou chtít vyhrávat jako my.

Z Prahy do Karviné se zase tak často nepřestupuje. Prvním takovým hráčem byl Miloš Slabý, vy jste za celou házenkářskou dobu teprve druhý...

Někdo to začít musel (úsměv). Jsem holt druhý. Já to ale nevnímám jako něco neobvyklého, prostě jsem chtěl změnit klub a nabídka z Karviné mi vyhovovala, navíc se jedná v rámci republiky o špičku. Také se z nároďáku znám se Solem (Dominikem Solákem) a Ujinem (Janem Užkem), takže tak jsem vlastně věděl, do čeho jdu. Výhoda to teď bude hlavně pro mou přítelkyni z Olomouce. Bude to mít ke mně blíž (úsměv).

Kvůli koronaviru, který přerušil házenkářskou sezonu ve světě, se vlastně nehrálo ani vzájemné čtvrtfinále v Challenge Cupu mezi Karvinou a Duklou. Nebyla to škoda?

Upřímně – byl jsem za to docela rád. Poháry se hrají spíše proto, abyste se mohli porovnat se zahraničními týmy. A navíc s Karvinou jsme na sebe měli v Dukle takovou smůlu, že jsme za poslední dvě sezony hráli spolu snad deset zápasů. Naráželi jsme na sebe nejen v lize, ale i v domácím poháru, takže mi to stačilo (úsměv).

Tím pádem asi máte Karvinou solidně načtenou, takže sžití s novými spoluhráči by mohlo proběhnout bez potíží...

To je fakt, přijetí bylo bez problémů. Navíc já znám kluky, kteří jsou se mnou teď v bytě (Skalický, Nantl) i z reprezentačních srazů. Potkávali jsme se už tam. 

Co všechno máte v dresu národního týmu za sebou?

Když nebudu počítat přípravné zápasy, tak z těch větších akcí to bylo mistrovství Evropy osmnáctek v Chorvatsku. To byla pro všechny první větší akce a hned jsme viděli ten obrovský rozdíl mezi námi a ostatními zeměmi. Tam bylo vidět, že soupeři už mají na kontě zkušenosti z větších zápasů, zatímco u nás v podstatě nikdo nehrál pravidelně ani extraligu. To byla obrovská škola, první střet s mezinárodní házenou. Ale za dva roky v Černé Hoře mezi juniory už to bylo skvělé, vyhráli jsme celý turnaj, sice to bylo béčkové Euro, takže ty úplně top země tam nebyly, ale kvalitu bych tomu nesnižoval, protože tam byly země jako Rakousko, Černá Hora, Švýcarsko, Bělorusko. Nebyly to špatné týmy a vítězství nás potěšilo.

A lednové Euro mezi muži?

Tak to byl samozřejmě největší zážitek. Byl jsem do Rakouska donominovaný na poslední chvíli a první zápas se Španěly ještě nasával atmosféru. Proti Bělorusku už mě tam trenéři vypustili na závěr zápasu a Chorvatsku jsem dokonce dal tři góly. Z toho jsem měl dobrý pocit, že jsem na place nepůsobil jen jako odhazovač. Jen se dívat na špičkové světové hráče byly nedocenitelné zkušenosti.

Pocházíte z házenkářské rodiny? Nebo jaká byla Vaše cesta k házené? 

Do deseti let jsem byl vášnivý tenista, poněvadž táta tenisu zasvětil celý život. Nikdo z rodiny házenou neprovozoval, já byl první, kdo s ní začal.

Proč?

Bylo to hodně spojené se základkou, kde byl školníkem náš trenér u minižáků a jeho žena tam dělala v družině. Oba se věnovali sportovně nadaným dětem a lákali je k házené. U nich jsem získal základy. Mně, u tenisu hlavně vadilo, že jsem na kurtu sám, v kolektivním sportu jsem se našel. Ale rodiče jsem musel přemluvit, hlavně taťku, který to těžce kousal (úsměv). Ale teď už fandí a podporuje mě, jak se dá. I mladšího bráchu (Jonáše), který měl výhodu v tom, že chodil se mnou a začínal jako hodně malý, asi od šesti let, takže pak hrál i s o tři roky staršími chlapci.

Ještě k tomu koronaviru. Na Karvinsku je aktuálně největší ohnisko nemoci v republice. Neměli o vás příbuzní strach?

Děda s babičkou si tím dokonce prošli a děda to nesnášel úplně nejlíp, takže mi teď píše, abych na sebe dával pozor. Táta je spíš jako já, v pohodě. Ten mi jen napsal, abych nechodil do dolů. Stejně jsou teď zavřené (smích). Jinak si myslím, že ta situace ohledně koronaviru bude tady podobná jako v Praze.

Jaké jsou první dojmy z Karviné?

Už jsem tady byl před třemi týdny, podívat se na byt a podobně, takže kluci mě už vzali na svá oblíbená místa. Byli jsme teď i u Karvinského moře, na kávičce a tak. Zatím jsem toho tolik neprošel, ale dojmy mám pozitivní. Líbí se mi tady a určitě si nemyslím, že by tady měl být život nějak zásadně odlišný. Jsem tady sice krátce, ale zatím mě ani jednou nenapadlo, že bych přestupem udělal nějakou chybu.

Myslíte, že nebude nějaký problém v tom, abyste se co nejdříve sehrál s týmem?

S některými spoluhráči jsem už něco odehrál na těch represrazech, takže zhruba vím, co očekávat. To zásadní přijde v herní přípravě. Musím se co nejrychleji naučit signály, věřím, že měsíc dva budou na sehrání stačit. S herní praxí a v průběhu sezony si to sedne úplně.

Stejné budou nejspíš i tréninkové procesy, je to tak?

Základy jsou asi všude stejné, samozřejmě každý klub má své zažité věci, ale to bude asi vše. Rozdíly pak budou v herním stylu a taktice, ale to teprve přijde.

Autor Martin Ruščin