Čerstvý šedesátník Jiří Kotrč: „Házená mi už začala chybět. Čekám, že se v září soutěže vrátí do normálních kolejí.“

Po přerušení a následném předčasném ukončení extraligy si vedoucí týmu mužů Dukly Praha Jiří Kotrč nejprve odpočinul, pak mu ale házená začala chybět, a tak se už těší na novou sezonu. „Nějaká menší omezení sice budou přetrvávat, například co se týče počtu diváků, ale očekávám, že se soutěže po prázdninách znovu rozběhnou naplno,“ říká muž, který si ve své kariéře připsal 250 reprezentačních startů a patřil i mezi strůjce triumfu Dukly v Poháru mistrů evropských zemí v roce 1984. V letní přestávce stihl oslavit 60. narozeniny, rozhovor s ním však nebyl jen o jeho bohaté aktivní kariéře. Řeč byla i o nové výzvě, která ho v nadcházející sezoně čeká, nebo o tom, co by podle něj mohlo české reprezentační i ligové házené znovu pomoci mezi světovou špičku.

Jak proběhla oslava šedesátin?

Na rozdíl od oslavy padesátin, která byla skutečně velká a spojená s nultým ročníkem turnaje Báža Cup, jsem tentokrát kulatiny slavil jen s rodinou a přáteli u nás na zahradě. Celkem tam bylo asi 40 lidí. Ještě ale chystáme na září posezení s kamarády z týmu vítězů Poháru mistrů evropských zemí 1984. Šedesátiny měl i František Štika, Jan Novák a Josef Toma, takže narozeniny trochu oslavíme i společně.

Házená se stala neodmyslitelnou součástí vašeho života, jak jste nesl nucené ukončení soutěží a omezení společných tréninků?

Zpočátku jsem si odpočinul, ale pak mi házená začala chybět. Myslím si však, že ta situace byla zcela výjimečná a že se v září házená zase vrátí do normálních kolejí. Nějaká menší omezení sice budou přetrvávat, například co se týče počtu diváků, ale očekávám, že se soutěže po prázdninách znovu rozběhnou naplno.

Dukla měla v uplynulé sezoně dobře našlápnuto. V evropském Challenge Cupu byla už ve čtvrtfinále, v domácím poháru ve finále a v lize byla rovněž jedním z největších adeptů na titul – panuje v týmu zklamání z toho, že bude kvůli Covid-19 nakonec bez trofeje?

Trochu zklamání to samozřejmě je. Týmu se dařilo a myslím si, že kdyby v extralize došlo na play-off, hráli bychom o titul. Podobný zásah „vyšší moci“ do soutěží už jsem v kariéře jednou zažil, byť to bylo ze zcela jiných důvodů. Šlo o Olympijské hry roku 1984 v Los Angeles, na které Československá reprezentace neodjela kvůli bojkotu her ze strany zemí Varšavské smlouvy. Tehdy jsme přišli o vrchol kariéry. Vždyť jsme v tom roce s Duklou vyhráli ligu i Pohár mistrů evropských zemí a Němci, kteří jeli na olympiádu místo Československa, byli ve finále. Co se dnešní Dukly týče, kluci už buď nějaké trofeje mají, nebo je ještě čeká téměř celá kariéra, takže si myslím, že zklamání z předčasně ukončené slibné sezony rychle vyprchá.

Olympiáda 1984 musí být i po letech hodně hořká vzpomínka. Na co naopak vzpomínáte ze své kariéry nejraději?

Rád vzpomínám na celou kariéru, ale Pohár mistrů v roce 1984 a účast na Olympijských hrách v Soulu o čtyři roky později byly asi dva vrcholy, které vyčnívají.

Komu vděčíte nejvíce za to, kam jste to v házené dotáhl a proč?

Z trenérů to byl určitě Václav Síč, u kterého jsem s házenou zhruba v deseti letech začínal. Původně jsem se věnoval plavání a později i fotbalu. V 70. letech mě ale upoutala házená, která tehdy byla po zisku zlata z MS 1967 v Československu velmi populární. Můj soused František Štika ji už u pana Síče hrál a jednou mě vzal s sebou. Tak jsem se k házené dostal. Pak samozřejmě nesmím zapomenout ani na Jiřího Víchu, který byl u mých začátků v Dukle a s nímž jsme zažili zlatou éru. Za dobu, co mě trénoval, mi dal strašně moc. Za úspěchy vděčím také rodičům, kteří mi házenou nezakazovali ani tehdy, když jsem třeba ze školy nosil špatné známky. Zmínit musím určitě i Duklu, kde jsem měl příznivé podmínky k rozvoji kariéry a skvělou partu. Ještě jsem si tam stihl zahrát i s Jiřím Kavanem, kterého jsem vždy bral jako svůj vzor.

V čem se házená od dob vaší aktivní kariéry nejvíce změnila?

Házená se dříve hrála techničtěji a nebyla tolik svázaná předem připravenými signály či šablonami. Hráči měli větší prostor pro kreativitu a byli flexibilnější. Vyspělost, chytrost a fyzická připravenost hráčů je naopak srovnatelná. Tehdy se ale hrálo pomaleji, protože to umožňovala pravidla. Dnes se dá gól a hned se běží do obrany a za pár sekund zase zpátky. Až si někdy si připadám jako na tenisovém utkání.

Kdyby se tedy na hřišti střetla tehdejší a dnešní Dukla, jak by to podle Vás dopadlo?

Podle toho, na základě jakých pravidel by se hrálo.

Československá házená patřila v době, kdy jste nastupoval jako hráč, k absolutní světové špičce. Co chybí české házené dnes k tomu, aby byla podobně úspěšná?

To je velmi těžká otázka. S rozpadem Československa jsme přišli o část členské základny. Na druhou stanu na světě existují i menší státy, kde je házená dlouhodobě na špici. Příkladem může být Island. Tam ale neexistuje taková konkurence dalších sportů. Oni mají de facto jen fotbal a házenou. U nás se na vrcholové úrovni hraje i hokej, florbal a řada jiných sportů. Přesto je škoda, že zrovna házená nedokáže udržet dost dětí. Pomoci by mohl například návrat úspěšných házenkářů, kteří působili v zahraničí, prošli Ligou mistrů a reprezentací. Takoví lidé by se mohli na závěr kariéry vracet do české ligy a pozvednout její úroveň tím, že se od nich budou mladí hráči učit. A až by pověsili sálovky definitivně na hřebík, rád bych je viděl jako trenéry u mládeže.

Co by je k tomu mohlo přimět? Vždyť nyní raději na závěr kariéry zůstávají v nižších soutěžích v zahraničí, řada z nich se tam později i usadí…

Těch faktorů je více. Každá mince má ale dvě strany. My jsme házené jako hráči dávali všechno, zůstávali jsme na tréninku déle a pracovali jsme individuálně navíc. Když jsme byli nemocní, trénovali jsme pak o to intenzivněji, abychom se s týmem co nejdříve zase srovnali. Dnes je takových kluků málo. Možná, že kdyby jich bylo více, byl by to pro zkušené matadory o důvod víc vrátit se sem a trénovat.

Ne každý o vás ví, že jste si vyzkoušel i zahraniční angažmá. Jak na působení venku vzpomínáte?

Angažmá v německém TSV Lohr bylo životní etapou, kdy jsem dělal to, co mě baví, a ještě jsem mohl předávat zkušenosti mladším. Protože šlo o nižší soutěž, tak sice hráli házenou po škole nebo po osmihodinové směně v práci, přesto odevzdávali na tréninku všechno. O zájmu diváků ani nemluvě. Na můj první trénink přišlo 200 lidí a na domácích zápasech se zvedla návštěvnost z 500 na 1 200 diváků.

Přesto jste se do Česka ještě vrátil…

Původně jsem si myslel, že Německo bude zakončením mojí kariéry. Nakonec jsem se ale vrátil, protože mě oslovil Jiří Liška, který tehdy trénoval Duklu. Hráli Pohár mistrů, byli v semifinále ligy a neměli pivota. Chtěl jsem jim pomoci a díky tomu jsem si ještě na staré Spartě před plnou halou zahrál na sklonku kariéry pohárovou Evropu. Končil jsem v 36 letech a navázal jsem v realizačním týmu jako asistent Jiřího Lišky.

Kdybyste měl možnost se svými dnešními znalostmi a zkušenostmi udělat jednu věc ve svojí kariéře jinak, co by to bylo?

Asi bych odešel dříve hrát do zahraničí. Problém nebyl v tom, že bych nedostával nabídky, zájem o některé z nás měli i z Bundesligy. Před listopadem 1989 ale povolovali zahraniční angažmá až poté, co měl člověk odehráno 200 utkání za reprezentaci, bylo mu 30 let a byl po zdravotní stránce hodně opotřebený. A tak jsem šel hrát do Německa třetí ligu až v roce 1990, ve třiceti letech a po operaci menisku. Přesto jsem si ty čtyři roky nesmírně užil.

Jméno Kotrč jste ve světě nejvíce proslavil vy, teď v tom ale pokračuje synovec Milan. Byl jste se na něj v zahraničí podívat naživo? Co na průběh jeho kariéry říkáte?

Byl jsem se na něj naživo podívat, když hrál s Bergischerem HC tehdy ještě 2. Bundesligu v Drážďanech. Tamní hala pro sedm tisíc lidí byla plná. Byl to zážitek. Pak se mu s Bergischerem podařilo postoupit do Bundesligy, takže si zahrál nejlepší soutěž světa. Takových hráčů v Česku moc není, nezahrál jsem si ji vlastně ani já.

Je možné ještě potkat Jiřího Kotrče s míčem v ruce? Chodíte si někdy zahrát, nebo berete míč do ruky už jen na trénincích Dukly, když chcete svým svěřencům na tréninku ukázat nějaké cvičení?

Teď už beru míč do ruky jen když klukům něco jako trenéři vysvětlujeme. Hrát jsem zkoušel naposledy loni a zlomil jsem si při tom stehenní kost v krčku. Hlava by i chtěla, ale tělo už je zkrátka příliš opotřebené.

Potkáváte se ještě někdy se svými spoluhráči z legendárního týmu, se kterým jste porazili Šabac? Který z jejich osudů Vás nejvíce zaujal?

Ano, občas se domluvíme a třeba na výročí nebo narozeniny se setkáme. Každý z toho týmu, kdo měl možnost, u házené zůstal. Někteří jako trenéři v Česku, jiní v zahraničí. Třeba Milan Černý se teď bude na důchod vracet do Česka. Překvapilo mě, jak dlouho v Německu vydržel.

Ví se o Vás, že ve volném čase rád rybaříte. Kde Vás mohou lidé u vody nejčastěji potkat?

Vyrůstal jsem mimo jiné i ve městě Sázava, takže tam na mě mohou lidé občas narazit u řeky pod klášterem, kde je teď nový jez a nad ním jsou všechny ryby. Někdy chytám i v Praze v Podbabě u Vltavy a také v Kyjském rybníku, protože mám poblíž zahradu. Letos jsem byl s ohledem na dění kolem pandemie u vody více než obvykle. Většinou chodím sám. Je to relax, člověk si na rybách srovná myšlenky.

Vraťme se ještě k házené. Co čekáte od následující sezony?

Dukla hraje vždy nahoře, takže bude hrát nahoře i v nové sezoně. Celkem mě mrzí odchod Vojtěcha Patzela, ale jinak zůstal kádr podobný. Mladí kluci se nicméně musí snažit, aby hráli více a aby svoje dnes už bývalé spoluhráče nahradili. Pro mě osobně je nová výzva v tom, že máme dva velmi mladé pivoty, s nimiž chci pracovat. Vít Reichl také čekal za Kamilem Piskačem, než dostane šanci, a pak se stal jedním z nejlepších pivotů v lize. I oni mají potenciál teď Víta nahradit.

Jak se vidí Jiří Kotrč za 10 let až bude slavit 70. narozeniny?

Přijde se podívat na házenou. Myslím si, že tou dobou už budu v důchodu. Ale kdo ví, co bude zítra, natož za 10 let.

Autor Janis Aliapulios