Ohlédnutí za 14. extraligovým kolem s... Michalem Bardou

Zvraty a překvapení v nejvyšší soutěži házenkářů inspirovali Michala Bardu ke glose, která se týká nejen Extraligy, ale i házené v globálním měřítku.  „Extraliga mi v posledních kolech konečně začíná chutnat,“ přiznává Barda.

Řeknu otevřeně, že mi Extraliga v posledních kolech konečně začíná chutnat. Nemyslím si, že by po našich palubovkách najednou běhalo více hvězd, ani že bychom se kvalitou hry nějak moc přiblížili házenkářskému světu. Je v tom něco jiného.

Dříve se člověk podíval na tabulku a za tři sekundy věděl, jak příští kolo dopadne. Překvapení se konalo maximálně jednou na podzim po bohaté úrodě trnek na Valašsku a podruhé, když někomu v zimě na dálnici zapadal autobus sněhem. Jinak to byla dřímota a nudné obracení kalendáře.

V posledních kolech je to ale jiné. Slavná Dukla dvakrát prohraje s týmy z konce tabulky, aby si v dalších utkáních vylepšila skóre v Zubří a s mistrovskou Plzní. Nováček z Veselí porazí svého učitele z Prahy, a protože se mu to zalíbí, zajede si pro další nečekané body do Karviné, která se po výměně trenéra právě začala zvedat. A Lovci? Lovci vypadali tak suverénně a přinášeli radost svou útočnou hrou, až jim najednou přestala fungovat dříve skvělá obrana. Prostě je dohnal všední den – je obtížné udržet špičkovou formu a lehkost hry po tolik měsíců. Vůbec to Lovosicím nepřeji a je mi jich dokonce trochu líto – za tu nádhernou jízdu v první části soutěže by si zasloužily vyšší bodový náskok a možná i vedení v soutěži. Ale taková je současná házená a je dobře, že se alespoň v tomhle špičce začínáme přibližovat. V posledních dvou kolech Extraligy totiž získali hosté více bodů než domácí.

Vzpomněl jsem si přitom na úžas, když před třemi lety suverénní Dánové ve finále mistrovství světa prohráli se Španěly o šestnáct branek. O rok později prohráli ve finále mistrovství Evropy znovu - před domácím publikem padli na s Francií o devět a trenér Wilbek odstoupil. Setkal jsem se tehdy s novým trenérem Dánů Gudmundssonem na společné akci v New Yorku a ptal jsem se ho, zda dvě tak těžké porážky jeho družstvo nesrazily. Tvrdil, že určitě ne a já jsem mu to až tak moc nevěřil. Pak ale Dánové vyřadili z kádru několik známých hráčů a letos v létě vyhráli olympiádu. Kielce zase na jaře prohrávaly čtvrt hodiny před koncem finále Champions League s Veszprémem o devět branek a přesto dokázaly zápas vyhrát.

Zažitá pravidla totiž dávno přestala platit. Již několik let tvrdím, že se z házené stal mentální sport – něco jako šach gladiátorů. Být silný, rychlý a umět tvrdě střílet je pouhou vstupenkou do arény těch najlepších, ale nic víc to neznamená. Až s tímto samozřejmým vybavením se totiž potom začíná hrát skutečná házená o vítězství, která nedbá na tradici, je nemilosrdná, přináší řadu překvapení a diváky i média baví. Nevěříte? Belgičané nastříleli před měsícem v evropské kvalifikaci Francouzům 37 branek... a nevyhráli! Proto mě to tak baví a doufám, že si i my zvykneme vyhrávat tam, kde to nikdo nečeká, a že snad časem přidáme i sílu a rychlost, abychom tu vstupenku mezi nejlepší získali.